Švýcarsko - všeobecné údaje
Švýcarsko – obyvatelstvo a jazyky
V roce 1989 mělo Švýcarsko 6.6 milionů obyvatel a průměrná hustota činila 154 obyvatel na kilometr čtvereční. Švýcarská populace je rozdělena do politicky, kulturně a sociálně autonomních kantonů. Těch je celkem 26. V 17 z nich je úředním jazykem němčina, francouzština ve čtyřech a v jednom italština. Zbývající čtyři kantony jsou vícejazyčné. Ovšem děti to nemají jednoduché ani v německy mluvících kantonech, protože lidová němčina se výrazně liší od spisovné němčiny.
Ústava, která byla schválena v r. 1874 oficiálně uznává tři úřední jazyky: němčinu, francouzštinu a italštinu. V r. 1938 k nim přibyla rétorománština. Tímto jazykem se mluví v malé části kantonu Graubünden. Ustanovení spisovné rétorománštiny bylo velice složité, protože, ačkoliv tímto jazykem mluví méně než 1% obyvatel, má tento jazyk 5 nářečí, kterým mluvili obyvatelé jednotlivých dříve těžko dostupných údolí. Přesto je osud tohoto zvláštního jazyka nejistý. Jazyk je údajně odsouzen k zániku, pokud vymřou ti obyvatelé, kteří kromě tohoto svého jazyka jiný jazyk neovládají. A poslední Rétoromán, který mluvil pouze tímto jazykem již údajně zemřel v minulém století.
Státní zřízení ve Švýcarsku je dost složité. Celý státní aparát je umístěn do jediné budovy v hlavním městě Bernu. Ve Federálním paláci zde zasedá Rada státu, Národní rada a jsou zde všechny státní úřady. 46 členů Rady státu reprezentuje jednotlivé kantony. 200 členů Národní rady získává svůj mandát vítězstvím v proporcionálních volbách a reprezentuje národ. Kabinet - vláda - se skládá ze sedmi členů. Volí je Federální shromáždění, které se skládá z členů Rady státu a Národní rady.
Ve Švýcarsku existuje 26 kantonálních parlamentů a 26 kantonálních vlád. Problémy mezi federální vládou a kantony se řeší u federálního soudu v Lausanne. Nejnižší formou vlády jsou ve Švýcarsku místní úřady. Kantony nemohou z konfederace vystoupit a nepředstavují subjekty mezinárodního práva. Ve vnějších záležitostech je zastupuje ústřední administrativa v Bernu, která se vedle zahraniční politiky stará též o záležitosti obrany, měny a cel, hospodářství, dopravy, spojů a energetiky. V podstatě tedy rozhoduje o otázkách celostátního významu a vůči kantonům disponuje určitými kontrolními pravomocemi.
Švýcarsko patří k hospodářsky nejrozvinutějším a nejbohatším zemím. Má všestranně vyspělý průmysl, který produkuje široký sortiment kvalitních a mnohdy unikátních výrobků. Je třetí největší finanční a bankovní mocností světa s velmi významným trhem peněz a zlata. Stojí v čele před Německem, Japonskem a USA. Výší hrubého národního produktu v přepočtu na obyvatele (40 630 dolarů v r. 1995) jej nepatrně předstihuje Lucembursko. Vstupu do Evropské unie se Švýcaři brání, vstup byl v celonárodním referendu zamítnut. Pro turisty je mírné pozitivum, že konzervativní Švýcaři začali na mnoha místech v obchodech a turistických centrech přijímat i eura.
Ve Švýcarsku žije a pracuje spousta cizinců, v dřívějších dobách bylo Švýcarsko velmi tolerantní k politickým uprchlíkům. Dnes však získat švýcarské občanství je již téměř nemožné. Vláda reguluje počet cizinců podle ekonomických potřeb státu i prostřednictvím cizinecké policie a nemá zájem na jejich trvalém usídlení, jinak by se Švýcaři časem mohli stát menšinou ve vlastní zemi. Mezi cizinci výrazně převažují příslušníci jihoevropských států (Italové, Jihoslované, Španělé, Portugalci, Turci), dost je příslušníků z Německa, Francie a Rakouska.
